Mikuláš jako hezká tradice. Ale pro koho?

„A jestli nepřestaneš, zavolám čerty! Zlobivé děti berou do pekla.“ Zní vám to povědomě? Pokud jste vyrůstali v 80. nebo 90. letech, možná jste tato slova občas slýchali. V tu chvíli jste jim nejspíš nepřikládali velký význam, ale stačilo, aby se blížilo ono magické datum 5. prosince a byli jste jako na trní. 

Tentokrát jste to zlobení totiž fakt přehnali. Jasně, nechtěli jste, byli jste jen unavení a naštvaní. Jenže máma s tátou říkali, že zlobivé děti odnáší čerti. A náhle strach převládl nad vším ostatním. Vztek byl pryč, zůstala jen úzkost a otázka: Co když si to peklo fakt zasloužím? Tak či tak, je jasné, že dneska v noci oči nezamhouříte.

Když jsme byli malí, čert byl velká věc
Možná se vám z předchozích řádků trošku stáhl žaludek. Připomněli jste si, že 5. prosinec rozhodně nepatřil k vašim oblíbeným dnům v roce. A přitom jde o tak pěknou tradici, že? I když…jak pro koho. Tradice Mikuláše má totiž dva úhly pohledu: dospělý a dětský.

Jak to vidí dospěláci?
V očích dospěláků jde o fajn zážitek. Přijdou postavy v kostýmech, děti mají respekt, což se dospělákům hodí (můžou tímto zážitkem „vyhrožovat“ ještě dalších pár dnů po události, když děti budou zlobit) a nakonec dostanou nějakou dobrotu, takže jsou vlastně všichni spokojení.

Jak to vidí děti?
Dítě situaci vnímá jinak. Do prostředí, které je bezpečné a známé, najednou přichází tři cizí bytosti v  kostýmech. Pojďme si teď představit, co se mu asi honí hlavou. Fuj, ten čert je opravdu ošklivý, bojím se ho. Anděl vypadá mile, ale ještě je tu ten vysoký Mikuláš. Ví o mě snad všechno! Cože? Oni po mně chtějí básničku? To asi nezvládnu. Ten čert pořád dělá „ble ble“. Nemůžu se soustředit, klepou se mi nohy. Ty rohy, kopyta, pytel! Co když mě do toho pytle nacpe a já už mámu s tátou nikdy neuvidím? Zkusím ze sebe nějakou básničku dostat. Fakt se snažím, ale blekotám podobně jako ten čert. A máma s tátou se tomu smějí, co to má znamenat? Proč z toho mají radost? Proč mi nepomůžou a nepošlou je pryč? No, děkuji pěkně za čokoládu. Třeba se teď v noci nebudu strachy počůrávat.

Když narušíme dětem jejich bezpečí
Samozřejmě, ne každé dítě má stejný zážitek, jako popisujeme výše. Ale spousta dětí podobné pocity začátkem prosince zažívá. Dochází totiž k tomu, že jim tyto bytosti naruší tzv. „bezpečnou základnu“  – tedy domov. A rodiče, kteří je mají chránit, s tím nic nedělají. Následkem je tak narušení důvěry ze strany dítěte vůči rodičům, obzvláště v případech, kdy rodiče dítě vydají napospas cizí osobě (například dovolí, aby jim čert vytrhl dítě z náruče apod.).

Jak popsal psycholog John Bowlby: když do bezpečné zóny vstoupí silné, hlasité a maskované postavy, dítě to cítí jako ohrožení. Nerozumí tomu, že jde o hru. A nechápe, proč to rodiče akceptují. 

„Ale my dětem říkáme, že je to jen maska.“ Nestačí to
Možná si říkáte, že stačí dětem říct: „Ti čerti nejsou opravdoví“ a strach je rázem fuč. Tak jednoduché to ale není. Dětský mozek totiž funguje jinak. Důvody vysvětluje třeba dětská psycholožka Kamila Ryšánková: „Ačkoliv dítě rozumově ví, že čert je jen člověk v kostýmu, jeho emoční mozek jede úplně jinou ligu. Silné podněty jako maska, chlupy, řetězy a hluboký hlas aktivují strach dřív, než stihne racionální mozek reagovat. A to je normální. Strach je evolučně nastavený jako rychlejší systém. Do toho ještě šlape magické myšlení. A už dítěti úplně nevysvětlíte, že se nemusí bát.“

Je samozřejmě v pořádku dětem opakovat, že bytosti v maskách jsou vlastně jen lidé z masa a kostí. Není to ovšem záruka toho, že se nebudou bát. 

Mimochodem, věděli jste, že racionální mozek dozrává až kolem 26 let? S trochou nadsázky se dá říct, že čerti nás vlastně mohou „strašit“ klidně až do dospělosti. Nejde tedy o záležitost, kterou bychom mohli nějak urychlit nebo přehlížet. I proto je důležité citlivě respektovat tyto vývojové milníky u dětí.

Legenda o Mikuláši bez čertů
Možná vás překvapí, že v původní legendě svatého Mikuláše čerti vůbec nebyli. Objevují se až v 18.–19. století. Pravděpodobně jako výstražná postava, kterou si dospělí sami přidali – zčásti jako strašáka pro děti, zčásti jako symbol dobra a zla.

Jenže dnes už víme, že strach není účinným výchovným nástrojem a často napáchá víc škody než užitku. A protože se posunulo naše chápání vývoje dětského mozku i emocí, můžeme tradici upravit tak, aby dětem neškodila.

Jak na tradici laskavě a bezpečně
Určitě nejsme škarohlídi, kteří vám řeknou, že máte tuto tradici zrušit. Stačí ji přizpůsobit tak, aby děti nestresovala. Tradice zůstane, jen jemnější, laskavější a hlavně bezpečná.

Co můžete udělat?

• Nezvěte čerta domů. Mikuláš a anděl úplně stačí.
• Jděte se na čerty podívat mimo domov. Pozorujte s dětmi dění. Není nutné aktivně komunikovat s čerty. Dítě vás má nablízku a cítí se v bezpečí.
• Zeptejte se dětí, jak by si přály strávit Mikuláše. Třeba vás překvapí a budou chtít pozvat tyto postavičky domů. I tady ale platí dodržovat základní pravidla: buďte obezřetní v tom, zda pouštět čerta domů. Ideálně se dopředu domluvte, že počká za dveřmi, nebude děti strašit atd.
• Vyhněte se fyzickému kontaktu. Jak připomíná psycholožka Ryšánková:
  „Dítě se nevytrhává z rukou rodiče. Náruč rodiče má být bezpečí.“
• Povykládejte dětem legendu o svatém Mikuláši. Vysvětlete jim, že anděly a čerty si do ní lidé přidali až sami a mnohem později.

Tradice jsou fajn, když nestojí na strachu
Ať je nám pět nebo padesát, tradice mají přinášet radost, ne stres. Čert, Mikuláš a anděl mohou být krásným zážitkem, pokud respektujeme dětský svět. Jako rodiče máme možnost volby. A je jen na nás, jakou podobu této tradici dáme.

Zdroje:
Instagram dětské psycholožky Kamily Ryšánkové, John Bowlvy, kniha Vazba